Petr vstoupil poprvé do světa sportu. Předtím byl „nemocným, slabým, líným dítětem“ – ale s trochou podpory od rodičů se celý jeho život posunul na jinou cestu. „Přivedli mě do veslařského klubu,“ vzpomíná. A to vše změnilo.

Bylo to veslování, které se ukázalo být prvním sportem, který upoutal jeho pozornost, ale o pět let později, v 16 letech, se do centra pozornosti dostala přitažlivost triatlonu. Což je přesně ten okamžik, kdy Petrovo odhodlání zesílilo.

Následující tři roky investoval do obou sportů rovnoměrně; ve všech volných chvílích se tvrdě snažil a sledoval, jak ho jeho vášeň pro zlepšování stále častěji vede k vítězství.

A pak mu bylo 20 let. Petr se rozhodl vložit všechen svůj čas, energii a trénink do triatlonu a opustil veslování, aby dosáhl maxima. A vyplatilo se to. Pokračoval v tvrdé práci, prosazoval se a postupoval na příčkách soutěžního žebříčku osm let – ale v roce 1998 byl připraven na něco nového.

Něco výjimečně náročného.

Zatímco se pohodlně pohyboval v oblasti triatlonových závodů na krátké vzdálenosti, těžší vytrvalostní tratě dálkového závodu ještě nezvládl. Takže to je přesně to, k čemu se přihlásil. Když se téhož roku zúčastnil svého prvního Ironmana, něco o zvýšeném počtu najetých kilometrů a zvýšených požadavcích na výdrž ho naplnilo novou vlnou vzrušení.

Chtěl se prosadit v tomto typu překážkové dráhy. A tak, s touto myšlenkou, která ho poháněla kupředu, tomu propadl.

V roce 1999 se stal vicemistrem Evropy v nizozemském triatlonu na dlouhé tratě. V roce 2000 vyhrál dva závody Ironmana. Byl národním šampionem v různých dlouhých triatlonech na pěti různých závodech a nyní, po 38 letech závodění, vyhrál Ironmana více než 40krát.

Slovy oboru, kterému petr dominuje, je žijící legenda. Ale pro něj prostě dělat to nejlepší – a vyhrávat závody – není nikdy dost. Jistě, sebezdokonalování a vítězství jsou silné motivátory, ale nikdy se nepřibližují motivaci moci sdílet svůj vhled a své vášně s lidmi, které má nejraději.